Založit novou webovou stránku nebo e-shopChci nový web

AKTUÁLNĚ

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
2011
Rally Vsetín
Jasné rozhodnutí příliš nezávodit a dojet pro body. Po ránu namrzlé silnice, na trati velké kameny proti katování. Auto nám moc nefunguje hlavně v rychlých zatáčkách a teprve v servisu zjišťujeme, že máme utržený stabilizátor přední nápravy a navíc ho máme odminula nastavený na měkko. Již v první vložce odstoupil pro havárii (opět jeho zakletá první vložka) Miloš Dvořák a díky tomu jedeme 3. Absolutně v poháru K4. Na 4. Vložce havaroval další myšák a v cíli zjišťujeme, že nejede ani Zimmerman. To znamená, že vedeme pohár absolutně. Opět se ukazuje, stejně jako mnohokrát v minulosti, že neumíme jet na jistotu. Kromě výletu mimo trať jsiou naše časy tak pomalé, že před nás jde Macháček se Škodou 130 a tlačí i Vopatřil s felicií. Ale vyhrát svůj první závod K4 absolutně si nesmíme nechat ujít. Zrychlujeme, ale jedeme s jistotou. V cíli je z toho maximální příděl bodů a 3 zlaté poháry. O lepším závěru sezóny se nám ani nesnilo!!!!
 
                                                 Co dál???                                                     
Na příští sezónu máme dva jasné cíle – prodat, nebo pronajmout naší   Octavii a postavit si nové rychlejší auto   – zase Octavii, s vychytáním                                    nedostatků, které měl náš žluťásek.                         
 
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Rally Jeseníky
Úkol je jasný – musíme dojet a přivézt nějaké body, protože naše postavení v tabulce poháru K4 neodpovídá možnostem našim i našeho auta. Předpověď hlásí déšť, tedy pro nás první mokrý závod v letošní sezóně. Bereme veškerou mokrou výbavu, co se týče pneumatik.
Na první etapu se rozhodujeme obout menší kola 17“, na kterých máme sice letité, ale pěkné mokré Matadory. Na startu do první vložky jsem přidal plyn a zařadil jedničku. To se ale u sekvenčky nesmí!!!! Zhasíná mi motor a ze startu odjíždíme už se ztrátou cca 10 sekund. Neprší, ale všude je mokro a vytahané bláto. Auto moc nefunguje. Tomu odpovídají i časy. Do druhé etapy obouváme 18 palcová kola a změkčujeme podvozek. Výsledky jsou lepší, ale soupeři nám hodně ujíždějí. Na třetí etapu obouváme dopředu suché a dozadu média. To však byla fatální chyba. Začíná drobně pršet. Snažíme se bojovat, ale auto moc nefunguje. Na předposlední vložce odstupuje nás největší soupeř o body ve třídě – Jirsa. Do poslední vložky vyrážíme na blikačky, protože hustě prší a my jedeme na suchých. Museli jsme tempo totálně vypustit a v absolutním hodnocení jde před nás Vopatřil s Felicií. Šternberk je závodními auty ucpaný a my zapomínáme na nutnost píchnutí časovky. Dostáváme penalizaci, ale ředitelství ji nakonec ruší, protože byl povolený předčasný příjezd a pozdní byl z důvodu dezorganizace na cílové rampě... V cíli máme velkou radost. Poprvé s Jirkou Gebarovským dovážíme auto na bodech.
 
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Horácká rally
Třetí naše účinkování s novým spolujezdcem proběhlo v okolí Třebíče. Tratě byly rychlé, ale líbili se nám. První vložka se nám povedla, porazili jsme i naše největší soupeře Zimmermana se Zalabákem na Citroenu C2, kteří pro nás do této chvíle byli neporazitelní. Ve druhé vložce nám však chcípla baterie v komunikátoru a celou 20 kilometrovou vložku jsme jeli na oči. Jirka křičel co mu síly stačily, ale já neslyšel nic. Na konci vložky se mi dokonce pokoušel ukazovat v rozpisu prstem, ale to nijak nemohlo změnit to, že jsme byli biti.
4. vložka byla asi nejsvětlejším okamžikem našeho celkového působení nejen na Horácké, ale v celém letošním ročníku. Kromě Zimmermana jsme porazili velkou spoustu do té doby neporazitelných. V rámci celého rallysprintového mistrovství jsme na této 20 km dlouhé vložce zajeli absolutně 3. Čas mezi dvoukolkami. Za námi byli i Vrkoslav a spousta dalších velmi rychlých dvoukolek. Vracíme se tím i do boje o vítězství ve třídě, když na rychlou C2 ztrácíme jen 8 sekund.
Na 7. Vložce se nám tento cíl rozplývá, když na vytahaném štěrku děláme hodiny a ztrácíme 15 sekund. Ve hře je však ještě možné absolutní 3. Místo v poháru K4, kde jsme 8 sekund před Hendrichem na Mitsubishi. Přichází poslední 8. Vložka. Hned na začátku probržďuji prudké odbočení doprava, beru za ručku a zázrakem neztrácíme, naopak vyděláváme. Projíždíme obcí , podle pozdějšího tvrzení Ládi Vyhnálka jsme v této chvíli průběžně nejrychlejší ze všech v poháru K4. Za obcí v prudké pravé však prošlapuji brzdový pedál na podlahu a nepomůže ani opakované sešlápnutí. Bokem jdeme na louku, kde vyvracíme ztrouchnivělou švestku. Auto však zakopává a jdeme přes střechu. Zjišťujeme, že se prakticky nic nepoškodilo, ani přední sklo a tak startuji a vyrážíme zpět na silnici. Tam však zjišťujeme, že zadek auta se plazí po silnici, ulomené zadní kolo a konec nadějí na slušný výsledek…..
Čeká nás výměna střechy, zadního blatníku a dveří, oprava zavěšení zadního kola, resp. výměna zadní nápravy. Již do třetice s Jirkou nevidíme cíl. Do třetice všeho zlého….
 
Rally Příbram
Dvoudenní soutěž se jede už za 14 dnů po Horácké. Velká výzva a možnost získat větší body – koeficient 1,5. Přes velké úsilí mechaniků však nestíháme auto připravit. Chyběl nám zřejmě jediný den. I tak úctyhodná práce mechaniků Martina Kubíčka a Pavla Alenky. Děkujeme!
 
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Rally Krkonoše
Ale začátek spolupráce s novým mitfárou byl pro celý tým pořádnou zkouškou. Při zkoušce auta před Krkonošemi praskl u naší Octavie řemen alternátoru, dostal se pod rozvodový řemen a ….. bylo po motoru. Ventily se potkaly s písty a byla nutná repase motoru. Rally Krkonoše jsme museli vynechat.
Rally Vysočina
Prakticky domácí soutěž byla pro nás velkou neznámou. První etapu jsme se protrápili, protože Jirka nestačil číst noty a jeli jsme tím pádem „na oči“. Ve 4. Vložce se ale chytil a v cíli jsme konstatovali, že už bylo pár bílých míst v naší první společné jízdě. Trochu paradoxně mi celou dobu vykal, tak to bylo takové oficiální čtení. Na přejezdu k 5. Vložce nám však auto přestalo řadit a museli jsme ze soutěže odstoupit. Příčinou bylo prasklé ložisko převodovky, jehož střep se dostal do řadícího mechanismu.
Rally Pačejov
Velmi jsme si přáli navázat na výsledky ze začátku sezóny s Pavlem Adámkem. Velmi poctivě jsme napsali rozpis a dost jsme si na Pačejov věřili. Ovšem hned na druhé vložce ve vracáku mi při dobržďování zhasl motor a zůstali jsme stát. Přestala nám fungovat spojka. Za pomoci diváků jsme se ještě dokázali rozjet a dojet do servisu, tam však naše účinkování na této soutěži skončilo. Zjistili jsme, že máme utrženou lamelu spojky.
Vzhledem k tomu, že náhradní lamelu jsme neměli a další soutěž - Kostelec - byla už za 14 dnů, museli jsme ji nechtěně vynechat.
 
 
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Přichází nový spolujezdec
 
Po neslavném vystoupení na Kopné jsme hledali cesty, jak dál. Zejména problém financí nás dovedl k rozhodnutí, že jsme po 6 víceméně úspěšných sezónách s Pavlem Adámkem na horkém sedadle dospěli k dohodě, že spolu letos dál nepojedeme. Pavel dostal nabídku od jiného týmu a my jsme hledali někoho, kdo se bude podílet na nákladech provozu týmu. Tím člověkem se po několika jednáních nakonec stal Jirka Gebarovský. Byl sice bez jakýchkoli zkušeností, ale oplýval velkou chutí zkusit si rally naostro. A v neposlední řadě se začal rovným dílem podílet na startovném.
 
 
 
 
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
 
 
 
 

Rallysprint Kopná 2011

 

Třetí místo ve třídě SA2 a 5. celkově v poháru K4 je výsledek účinkování  posádky Svoboda – Adámek s Octavií Kit Car na letošní Kopné. Tým JSC racing jel do Slušovic s vyššími ambicemi, ale po napsání tratě bylo jasné, že úspěchem bude spatřit cíl soutěže.

 

Pro posádku pelhřimovského teamu byla trať rallysprintu Kopná zcela jistě nejtěžší soutěží v historii společného působení.

„Trať těžká ale krásná. Po projetí 3 povolenými průjezdy nám bylo jasné, že trať si zaslouží náš respekt a boj se soupeři o body v poháru bude více bojem o udržení auta na trati.

Předpověď počasí tvrdila, že počasí na sobotu bude pěkné, odpoledne možná přijdou dešťové přeháňky. Odstartovali jsme do první vložky s názvem Kameňák okolo jedenácté hodiny. Úvod vložky byl hrozně rozbitý a auto bylo co chvíli ve vzduchu. Místa, která jsem si dokázal zapamatovat z najíždění jsme jeli, myslím, docela statečně, ale tam, kde oči neviděli jsme hodně prodávali. První drobná krizovka byla v místě, kde jsme při dalším průjezdu vylétli na louku. To místo bylo hodně z kopce, na brzdách to skákalo a levá dvojka se musela trefit přesně, protože to tam bylo velmi úzké a mimo stopu byla šotolinka.

Ve druhé polovině první vložky přišly rychlé úseky. Auto nám opět začalo uskakovat, jako při minulé soutěži v Hrádku. Raději jsem zvolnil a rychlé roviny jsem jel s levou nohou na brzdě a krotil maximálku. Čas v cíli oproti soupeřům byl dost špatný ale věděli jsme, že na první vložce nezávodíme, tu musíme vždycky přetrpět. V cíli jsme pozdravili dvě posádky, které už po první vložce ukončily svoje představení na Kopné (ten druhý byl Jakeš).

Druhou vložku jsme už trochu zatáhli, ale auto do kopce nějak nechtělo jet a ve sjezdu do Kopné na vytahané šotolině jsme udělali hodiny. Takže čas v cíli zase nic moc.

Třetí vložka byla pro nás zakletá. To jsme si mysleli a měli z ní největší respekt. Množství rychlých horizontů na plnou pětku, z kopce do kopce, stoupání, která by člověk stěží vyšel pěšky – to se asi nikde jinde nevidí. Dost jsme tu prodávali, hlavně rychlé horizonty, protože jsme až tak úplně nevěřili rozpisu.  A po třetí vložce jsme jeli na servis. Auto jsme zkontrolovali a jeli dokončit sadu prvních průjezdů na 4.vložku – Hvozdnou. Tuto jedinou trochu známe – sice v protisměru - z našich zimních výletů do Vizovic na známou Stopu. Vložka je ale hodně rychlá a končí šíleným sjezdem do Všeminy. Těsně před našim startem odjíždí sanita k havárii Hondy – právě ve sjezdu k cíli. Údajně však nedošlo k vážnému zranění posádky a tak za chvíli startujeme, ale tak trochu s respektem a ve sjezdu k cíli stačím bliknout okem doprava na zdemolovanou červenou Hondu a okamžitě slevuji.  Čas v cíli vložky opět nijak úchvatný, ale…. Vedeme do této chvíle třídu SA2 a jsme 3. v poháru K4. Tento stav by nám postačil ujmout se i průběžného vedení v absolutní klasifikaci poháru K4. Jenže na kdyby se v rallye nehraje a v Kopné už vůbec ne!!! Na 5.vložce prošlapuji pedál brzdy na podlahu a skáčeme na louku. Auto nejde vůbec  zabrzdit, louka je strašně z kopce a vlhká. Otáčíme se a jen stěží se nám podaří vyhrabat se zpět na trať. Pokračujeme rozhození a krátce na to dělám další chybu, když jsem si na brzdách do pravé 1 vrknul a auto už do zatáčky nezatočilo. Vyskočili jsme do trávy přes malý obrubník a zhasl nám motor. Pokouším se nastartovat, ale marně. Startér jen zabzučí a motor nejde natočit. Pavel se odvazuje a jde ven tlačit. Přibíhá i nějaký fotograf, ale auto nejde proti kopci vytlačit. Vylézám také a teprve potom auto dostáváme zpět na trať. Za námi už stojí další posádka řízená Francouzským pilotem Laurentem. Odjíždíme, ale nejsme připoutaní, tak Laurenta pouštím před sebe. Přivazujeme se a pokračujeme. Laurenta po chvíli dojíždíme, ale je nám jasné, že předjet ho nepůjde. Na této vložce chytáme minutu a půl a je konec nadějím na 3. místo absolutně v poháru K4, spíš to bude boj o dojetí. Další dvě vložky se trápíme, Pavel se dokonce ztrácí v rozpisu, je to boj o přežití na trati.

V servisu zjišťujeme, že máme povolený levý tlumič a tím pádem v háji geometrii přední nápravy. Nastavujeme to od oka, jde o to dojet do cíle, zbývají poslední dvě vložky. Jedeme už bez motivace, jen aby auto spatřilo cíl. Na poslední vložku nám už dokonce i začíná pršet, ale trať je ještě suchá, takže výmluvy na kluzký povrch by nebyly na místě. Dojíždíme do cíle a je nám jasné, že tahle trať nás opravdu dostala. Cenné je však získání zkušeností – to se může zúročit v budoucnu. Dojíždíme do UP, a prší už opravdu řádně – že by štěstí??? Štěstí jsme měli a nakonec  si jdeme i pro bronzový pohárek ve třídě, tak za rok naviděnou! Letošní Kopná byla sice nad naše síly, ale je to určitě velká výzva do budoucna!“

 
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Tisková zpráva JSC racing teamu na Rallysprintu Lužické Hory 2011:

Posádka pelhřimovského motosportu Jiří Svoboda – Pavel Adámek absolvovala svoje první vystoupení v poháru K4 se svojí Škodou Octavií Kit Car se startovním číslem 169 poslední přihlášené posádky. Potíže týmu nastaly hned na technické přejímce, kdy museli koupit nové pásy, protože ty původní měly propadlou homologaci. Druhý problém byl s velikostí jmenovek na zadních oknech, ale tuto maličkost vyřešili mechanici ještě v průběhu pátečního odpoledne.

Pořadatelé  zařadili  žlutou Octavii na 82. startovní pozici hned za 3 největší soupeře ve třídě SA3 na vozech Mitsubishi Lancer EVO 8-9 Hendricha, Dvořáka a Dohnala.

Za nádherného počasí odstartovali Svoboda s Adámkem do první rychlostní vložky, ale ve třetí zatáčce na šotolině se pilotovi nepodařilo udržet vůz na trati, proletěli křovím, ale bez významné časové ztráty pokračovali v dalším boji. Výletem mimo trať se však mírně poškodilo zavěšení levého zadního kola a vůz ztratil ideální jízdní vlastnosti. Ve sjezdu v polovině první vložky byla posádka zastavena pořadatelem, protože přes trať napříč stálo Mitsubishi Dohnala. Posádka posléze požádala o přidělení náhradního času dle regulí mistrovství a pořadatel jí vyhověl.

Ve druhé vložce kolem Ještědu se mírně projevovaly problémy s rozhozenou geometrií zadní nápravy, ale posádka si postupně na chování vozu zvykla a ve třetí dlouhé Kunratické vložce už „zatáhla naplno“! Výsledkem byl nejlepší čas v kategorii poháru K4 a posun na průběžné první místo hodnocení tohoto poháru. Soupeřům v silnější třídě SA3 odjela Octavia o cca 15 sec. Poslední 4. vložku první půle soutěže s dlouhým šotolinovým úsekem odjeli Svoboda s Adámkem na jistotu bez rizika proražení pneumatik.

V servisu zjistili mechanici, že na levé přední pneumatice je boule a proto přezuli přední nápravu do tvrdých nových Michelinů vhodných pro velké teplo. Že to byla správná volba potvrdil už čas na páté vložce, kdy všichni soupeři byli pomalejší, kromě Šimurdy, který jel  letošní Lužičky s historickou Škodou 130LR ve velkém stylu a již od 4. vložky se ujal vedení v průběžném hodnocení pohárového závodu K4. Zkrácenou vložku číslo 6 k Ještědu posádka musela doslova přetrpět, protože ve velkém stoupání  ve velkém vedru se Octavia nechtěla rozjet a v zatáčkách bylo vytaháno od vpředu jedoucích čtyřkolek. Posádce JSC racing teamu se však na této vložce podařilo porazit doposud vedoucího Šimurdu a na soupeře s turbovými Mitsubishi  ztratila jen cca 8 sec. To byla dobrá výchozí pozice do nejdelší vložky, která posádce žluté Octavie „seděla“! V té chtěli Svoboda s Adámkem rozhodnout o konečném výsledku v Lužické rally. Technika však byla proti. Téměř ve stejném okamžiku zhruba v polovině 7. vložky praskl kovový kord u obou nových předních Michelinů a po velkých vibracích musela  žlutá Octavia velmi zpomalit. Do cíle vložky se sice posádka dokázala dostat bez výměny kol, ale na svoje největší soupeře ztratila více než minutu.

V cíli 7.vložky vyměnili Adámek se Svobodou pravé přední kolo za jedinou rezervu, kterou vezli sebou, levé kolo s velkou boulí muselo vydržet až do cíle. Druhou rezervu k dispozici neměli. Poslední 8. vložku projeli na blikačky velmi opatrně se ztrátou další minuty na soupeře. S velkým úsilím se ale žluté Octavii podařilo doslova doskákat na cílovou rampu a tak účinkování v první pohárové soutěži roku 2011 neskončilo fiaskem, ale úspěchem. Pelhřimovský tým JSC racing dojel v této soutěži na konečném 46. místě ze 136 odstartovaných vozů, celkově 4. v hodnocení poháru K4 a vítězně ve třídě SA2, když relativně dobré časy dosažené na 6-ti vložkách postačily udržet soupeře v této třídě za sebou.

Tým je s výsledkem v rallysprintu Lužické Hory 2011 spokojený a bude se snažit celkové postavení v poháru K4 vylepšit v další soutěži v okolí Slušovic v polovině května.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
 
Ve stopě Valašské zimy 2011.

Dobývání Valašska babičkou Máňou (kdo neví – tak to je naše veteránka Toyota Celica 4x4 turbo Carlos Sainz Limited Edition No.2130, rok výroby 1990) – aneb jak se z Davida stane Goliáš.

 

Máme naloženo a odjíždíme spokojeni z letošní Stopy Valašské zimy 2011. Auto v cíli bez jediného nového škrábance a uvnitř nás hřeje pocit, že jsme se hezky svezli – já i mitfára a nový majitel naší Máni. V tom zazvoní telefon a na druhém konci mi Kalda (Jirka Kalista) sděluje, že v rádiu Zlín hlásili, že jsme neoficiálně dojeli třetí. Otáčíme a vracíme se do Vizovic na vyhlášení výsledků….

 

Jelikož jsem z minulých let zvyklý, že na Stopu Valašky nás prostě pro velký zájem posádek nevezmou, poslal jsem na podzim celkem automaticky přihlášku také na letošní ročník. Žádné potvrzení jsem nedostal a teprve na upozornění mechaniků jsem zjistil, že jsme na startovní listině a do uzávěrky a poslání startovného zbývá poslední den. To ale ještě bylo ve hvězdách, jestli se naší „babičce Máně“ podaří vdechnout život.  Přes odpor hlavní ekonomky našeho závodního týmu jsem v termínu  odeslal  startovné. Co následovalo? Docela hodně změn.

Již v průběhu podzimu jsem se domluvil se svým dvorním evidenčákem našeho autoparku, Davidem Hašlerem, že Máňu ode mne koupí a pojede s ní příští sezónu (2011) Volný pohár veteránů. My jsme předloni již rezignovali na její udržování, protože fabrika TOYOTA přestala dodávat do Evropy náhradní díly na tento model.

S Davidem jsme udělali dohodu, že mu nejlépe tohle autíčko předám tím, že mu ukážu, jak s ním má jezdit. A Valaška byla tou pravou výzvou. Sněhové podmínky miluju já i ona a Davidovi jsem slíbil, že pojedeme jistotu, aby toho pochytil co nejvíce. A tak se stalo, že jsme se s Máňou po 4 letech objevili opět na startu kultovní Stopy. Sice bez Pavla Adámka, který na přípravu toyoty již dříve rezignoval, ale s novými kluky Martinem a Kubou, které motosport zřejmě už ovládl a společně s Pavlem Alenkou vzorně připravili auto na ostrý start.

Účast na vizovické soutěži nám zřejmě někdo nepřál, protože ve Zlíně praskla pneumatika u podvalníku a zákon schválnosti tomu chtěl, že rezervu jsme zapomněli doma. Máňa tedy musela dolů a do Vizovic dorazila po „svých“. Stejně mi klucí od Martina Milowského hlásili, že seznámení s tratí sériovým autem není možné, protože „Barák „ nic sériového nevyjede, takže seznamování se provádí se závoďáky. Srdíčko mi poskočilo, protože v minulých ročnících se tu jelo na suchu, tak nám naše neúčast vůbec nevadila, ale sníh, to je to pravé ořechové!

Vyzkoušeli jsme na Baráku dvě sady zimních gum a rozhodli se, na čem zítra pojedeme. Při našem posledním vystoupení  tady jsme obutí hrubě prokaučovali a skončili v poli poražených. Letos jsme naložili všechno, co vůbec připadalo v úvahu a to se nakonec vyplatilo.

Ale popořádku. Na večerní technické přejímce nám komisař při pohledu na Máňu řekl: „Kde jste vyhrabali tenhle starý křáp???“ To mne zdravě naštvalo a odpověděl jsem mu: „Jen abyste se nedivil!!!“ Pravda, nakonec jsme se divili i my.

  1. Vložka – stadion

Došli jsme si okouknout, jak to jedou mistři – Tlusťák a Jarin Orsák. Ale nebylo tu co vymýšlet. Zkouška nezajímavá pro jezdce, ani pro diváky, jízda po úzkém asfaltovém oválu lemovaném obrubníky, voda, místy rozbředlý sníh – prostě potřeba jí přetrpět a tak jsme jí také pojali. Ale nakonec je z toho nejlepší čas, na desetinu shodný se Sovjákovými.

 

  1. Vložka – Jasná

Ještě před startem nám pořadatel sděluje, že to tam dost klouže a spousta aut je mimo trať. Startujeme obezřetně a zkouším, co si můžeme dovolit. Trať je ve vyjetých kolejích mokrá, ale stačí malá chybička a jste na sněhu, při troše smůly mimo silnici. Již v první rychlejší zatáčce nás čeká překvapení – vpravo Subaru , co startovalo před námi, ale stojí čelem vzad. O pár metrů dál vlevo nějaké bílé auto na střeše. Nenechávám se vyvést z rytmu a snažím se maximálně soustředit na udržení auta v mokré vyjeté stopě. Daří se a výsledkem je nejlepší čas ze všech. V cíli nám silně smrdí brzdy. Říkám si pro sebe, že moc brzdit raději nebudu.

 

  1. Vložka – Barák

Těšíme se na sněhový povrch této vložky a na hafo diváků, kteří zde každoročně vytváří neopakovatelnou kulisu. Před 3 lety na sněhu nám tu uskakovali přímo před autem a kordon diváků se rozevíral jak na Monte Carlu. Letos byli ukázněnější, ale také se už nejelo na sněhu. Ten roztál a celá vložka od lesa až na kopec měla vyjetou mokrou stopu. Co 100 metrů, to nějaké auto v lese. Dost demotivující pohled, ale není čas koukat, jak to kdo rozvěsil, musíme se sami snažit udržet auto na silnici ve slušném tempu. O sněhovém povrchu si můžeme nechat jenom zdát a tak jsme v cíli dost zklamaní. Nicméně dosažený čas je dobrý. Asi víc než dobrý – celkově druhý, na desetinu shodný s pozdějším vítězem Podešvou. Po třech vložkách na letošní Stopě VEDEME!!! (To jsme ale zjistili až v cíli).

 

  1. Vložka – Raková

Jedeme na jistotu a výsledkem je třetí čas celkově. V cíli vložky říkám Davidovi, že na ten rychlý horizont za lesem (plná pětka) v druhém kole neuberu. Odpovědí mi je to, že neodpoví a vůbec od té chvíle málo mluví.

 

  1. Vložka – Hvozdná

Z důvodu těžké havárie na této zkoušce nás pořadatel obrací a vložka se nepojede. Jsme docela rádi, protože trať osychá, místy už není vůbec sníh a naše gumy do hlubokého sněhu začínají být značně nevhodné.

 

Jedeme do servisu a mně šrotuje v hlavě, co obout na druhé kolo. Nakonec vsázím na malý risk, obouváme mokré letní 17-ctky. Dáváme gulášek a krátce poté nás pořadatel nahání k předčasnému startu do druhé etapy.

 

 

  1. Vložka – stadion

Opět svezení o ničem. Dáváme osmý čas, ale je to všechno v rozmezí 3 sekund.

 

  1. Vložka – Jasná

S volbou pneumatik jsem spokojený, auto funguje o dost lépe, než na zimních. Ale ouha, přichází esíčko k řece. Tam zůstaly zbytky rozbředlého sněhu. Zvolil jsem moc agresivní nájezd a auto se mi v překlopení z pravé do levé zatáčky přetáčí. Zůstáváme stát čelem vzad. Motor zhasl, pumpy jsou zticha. Startuji, ale nic. V tom zjišťuji, že při točení volantem s rukama „do vánočky“ jsem si vypnul spínač benzínové pumpy. Startuji a motor naskakuje. Musíme ale kousek zpátky, abychom se otočili do směru vložky. Zkouším to přes ručku, ale studené destičky nebrzdí, tak musím couvat. Necháváme tu dobrých 25 sekund a v mysli se mi rozplývá naděje na dobrý výsledek.

 

  1. Vložka – Barák

Jedeme jí volným průjezdem, což nás ve výsledku poškozuje, protože bychom jeli asi rychleji, než je přidělený čas z prvního kola.

 

  1. Vložka – Raková

Jedem jí jak nejlépe umíme. Auto funguje excelentně, je slabší jen na brzdách. Horizont jedeme bez ubrání a pořadatelé od následujícího retardéru utíkají pryč do pole. Asi nevěří, že to ubrzdíme. Povedlo se, ale bylo to o chlup. Možná tu chytáme první, ale jediné 3 trestné sekundy penalizace za dotyk retardéru. Zlepšujeme se oproti prvnímu průjezdu o 5 sekund a dáváme tu druhý čas absolutně! Spolujezdec David Hašlerka (tak jsem si ho přejmenoval) se už směje a ukazuje mi, kde všude se na horizontu v autě zapíral. Mám trochu výčitky, že se asi trochu bojí, ale já ho obdivuji, je to jeho první svezení v závodním autě a já bych na jeho místě vystoupil už po druhé vložce….

 

  1. Vložka

Dáváme si záležet a v cíli máme radost, jak se nám povedla a že to máme celé ve zdraví za sebou. Pohled do výkazu však přináší zklamání. Místo vepsaného času je text: ČAS NEZMĚŘEN. To je škoda, nebyla by to žádná ostuda.

 

V cíli děkuji mechanikům a balíme, protože po extempore na 7. vložce nečekáme výsledek. Stačím poděkovat Pavle z Prahy, která nám přivezla náhradní kolo k přívěsu, a také Martinovi Milowskému, který to zařídil. Odjíždíme do Vizovic na večeři a těšíme se domů. Pak ale přichází šokující telefonát od Kaldy …

 

Závěr:

 Lépe předat Máňu novému majiteli asi nešlo.  Skvělý výsledek a jen krůček od ještě lepšího. Jediné negativum je psychická zátěž, kterou bude mít při prvním vlastním startu s Celicou její nový majitel David – z outsidera je Goliáš a všichni budou čekat výsledek. Tak Davide a Máňo – hodně štěstí – a vy diváci a kritici – nechte Hašlerku v klidu absolvovat první ostré kilometry. A ty Davide pamatuj na slova mého mitfáry Pavla Adámka – kroť to, výsledek dělá jenom ten, kdo projede cílem.

 

Sepsal Jirka Svoboda,  Toyota Celica GT turbo, st. č. 122

5.2.2011

 
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
2010
 
 
 

 

Rallye Světlá 2010

 

Opojení rychlostí….

Letošní tratě ve Světlé byly hodně rozporuplné. Nádherné úseky typické pro Vysočinu se v 1. a 2. vložce střídaly s nudnými rovnými úseky. Při najíždění jsme si říkali, že budeme mít asi krátké kvalty, ale skutečnost nebyla nakonec tak tragická. Bylo nám však jasné, že boj s Polákem Urbanowiczem o celkové 5. místo v poháru bude hodně těžký. Na rychlých tratích mají výhodu silná auta a jedinou naší výhodou mohlo být proměnlivé počasí…Když to nevyjde, nic se nestane, alespoň se pěkně svezeme, když už nám vlastně o body nejde.

 

 

Celý týden před soutěží bylo špatné počasí. Chladno, hodně pršelo, ale na víkend byla předpověď docela příznivá. Protože ve třídě už jsme měli jisté první místo po soutěži v Českých Budějovicích, chtěli jsme využít výhody domácího prostředí pro boj se silnějšími  soupeři ve třídě A4. V pátek ráno jsme na autě udělali geometrii  mnohem méně agresivní, než jakou jsme jeli v průběhu sezóny na suchých tratích. Předpokládali jsme vlhko, studenou trať, malou přilnavost pneumatik. Předpoklad to byl docela správný, ale výsledek a skutečnost , jak se auto nakonec  chovalo, nás dost překvapily.

 

Při najíždění tratě v pátek byla mlha až do půl jedenácté. To nevěstilo nic dobrého pro sobotní úvod rallye. Ale ředitel a stavitel tratí v jedné osobě – Zdeněk Secký – trefil letos  termíny  obou svých soutěží z pohledu počasí dokonale a v sobotu bylo sice chladno, ale vidno  bez mlh.

Startovali jsme s pětkou na dveřích a hned za Kaldou a Šiklem, v zádech nám dýchal Němcův Golf. Náš největší soupeř číslo jedna v této soutěži – Polák Urbanowicz  byl při pohledu ze startovní rampy hodně daleko vzadu a svého největšího soupeře ve třídě – Jirku Kašpara jsme ani neviděli. Na rampě nám hodně štěstí popřál náš kamarád a inventární číslo jedna brodských soutěží – moderátor Slávek Felcman a dodal nám odvahy jít do boje od prvních kilometrů.

Na auto jsme obuli  mokré - média gumy v přesvědčení, že v lesích bude vlhko a budou fungovat. Ale nebylo tomu tak. Ve třetí zatáčce po startu první vložky jsme šli smykem – prostě se utrhl zadek a musel jsem hodně kontrovat.  Následuje rovina s mírnými zatáčkami, které máme psané jen s lehkým ubráním plynu – pětky DRŽ. Jen pár stovek metrů za třetí zatáčkou auto na nerovnostech začne nepředvídatelně kličkovat – něco podobného jsme zažili na první vložce na jaře v Hořovicích. Tam jsme měli hodně tvrdý podvozek a na nerovnostech se auto nedalo uřídit, tady to bylo podobné. V prvním levém vracáku zjišťuji, že auto nefunguje ani na brzdách, zatáčku jedeme smykem jak se čtyřkolkou. Následující rychlý úsek vypouštíme a snažíme se první vložku přetrpět. Dojíždíme do cíle a zjišťujeme, že přes nevalný výkon  jsme jen 4 sekundy za Šiklem a Kaldu porážíme. Oba však stojí na křižovatce, Kalda odtrhává zbytek uraženého zadního blatníku a Martinové Šikl s Pecinou také nevypadají tak vesele, jak se většinou rádi prezentují.  Jdu oměřit gumy a říkáme si s Pavlem, že to asi dneska nefunguje nikomu.

Druhá vložka je krátká, má nádherný úvod a závěr a nudný prostředek. Přesně tak si ji užíváme. Znatelně se otepluje a je nám jasné, že teď už by se jelo lépe na suchých gumách. Také se dozvídáme, že Němec s Golfem havaroval v cíli první vložky a něco podobného se stane později také Vilímkovi.

Třetí vložku známe lépe z protisměru, a znalost této trati nám přidává na jistotě. Zrychlujeme. Po chmurných myšlenkách, že když auto nefunguje tak nás to nebaví přichází opojení rychlostí a my si začínáme užívat to, proč tyto soutěže jezdíme. Pravé opojení rychlostí. Kouzlo jízdy na limitu vlastních schopností a limitu auta.

Po třetí vložce následuje servis. Musíme jít do suchých Michelinů. Na servis je dneska pouze 15 minut, tak to bude honička. Letíme na světelské nádraží, otáčíme auto na kostkách přes ručku a vjíždíme na plachtu. Narážíme do připravených kol a já se zlobím na všechny, co tu stojí a koukají a nikdo mi neukáže, abych už zastavil. Vyskakuji z auta a křičím – kdo je LOLIPOP??? Ale nikdo se nehlásí a tuhle fukci zřejmě znají jenom okruháři (to je maník, co drží lízátko a zastavuje Vás a potom startuje….)

Ředitel Secký  chytře zrušil časovku do servisu, takže k času 15 minut máme ještě čas, který jsme najeli při přejezdu ze třetí vložky do servisu. To se hodí! V klidu přezouváme, kontrolujeme podvozek, brzdy, stíhám upustit tlak v tlumičích a vyrážíme do druhé čtvrtiny soutěže.

Hned v prvním sjezdu z kopce čtvrté vložky auto opět zákeřně uskakuje a nám začíná být jasné, že jsme to s geometrií asi zadní nápravy tentokrát nezvládli. Ale bojujeme! Je nám jasné, že Urbanowicz na silném BMW nás asi obloží, ale chceme alespoň potvrdit naše vítězství ve třídě a zdolat v přímém souboji našeho nejsilnějšího soupeře ve třídě – Jirku Kašpara s bílou Oktávkou.

S oteplující tratí se naše Kitovka uklidňuje a jede se nám čím dál lépe. Je to znát i na časech, hlavně na naší oblíbené rychlostní vložce – trojce. Začíná nás to opět bavit!

Ve druhém servisu stíhám dokonce klobásku a párek a také koukám na průběžné výsledky po prvních třech vložkách. Jirka Kašpar je sice za námi, ale jede hodně podobné časy, na žádnou jízdu jistoty to není, musíme tahat! Časy v první desítce jsou vůbec hodně vyrovnané.  Ani Kalda to zatím nemá nijak dobře rozjeté, jako v předchozích soutěžích. Před devátou vložkou u něj zastavujeme a ptáme se, jak je na tom ve srovnání se Šiklem. Odpovídá, že dobře a vypadá poměrně sebejistě.  Za pár okamžiků mi dochází, jak velký význam má věta – soutěž končí na cílové rampě!!! Po startu máme problém v první prudší pravé zatáčce, auto jde smykem a trochu ztrácíme. Pak přilétáme do Meziklasí a tam na nás  mává pořadatel žlutou vlajkou. To je signál k zastavení, odstavuji plný plyn a sleduji mávající diváky – něco se tam přihodilo!  Za zatáčkou na úzké spojovací cestě vidíme pomalu jedoucího KALDU! Dojíždíme ho, ale není možné ho objet, cesta je moc úzká, po chvilce ale Kalda uhýbá a my ho travou objíždíme a pokračujeme do cíle. Tam hlásíme problém, že nás pořadatel zastavil a později nám sám ředitel přichází říci, že nám přidělil čas. Děkujeme a jsme rádi, protože jsme tam nechali minimálně 10 – 15 sekund, které by nám v boji s Kašparem mohly sakramentsky chybět!!! A litujeme Kaldu, který přišel o možné vítězství v poháru, ale to je sport, král (Kalda)je mrtev, ať žije král (Martin Šikl)!

Třetí servis je už rutina, klid a pohoda. Jdu na další párek a mechanik Pavel na můj pokyn vrací tlaky v tlumičích na původní hodnoty. Čekají nás poslední tři vložky letošního poháru.

Na startu předposlední vložky sleduji vteřinovou ručičku hodin a chci „padnout“ do zeleného startovního světla. Rozjíždíme se, ale zelené světlo se rozsvěcí až sekundu po dvanácté a já ho vidím až v bočních dveřích spolujezdce. To byl ULITÝ START! V prvních zatáčkách přemýšlím o velikosti penalizace – to bude +10  sekund podle ZU! Celou vložku o tom přemýšlím, jak je možné, že se zelená nerozsvítila, když byla ručička hodin na dvanáctce….????

A je tu poslední vložka. Hodně dlouho nepamatujeme ročník, ve kterém bychom dojeli všechny soutěže až do cíle a letos navíc i všechny na bedně! Myšlenkami hřešíme podobně jako Kalda před devátou RZ. Ale máme více štěstí než on. Ve sjezdu do Josefodolu mi Pavel hlásí pravá 3 neřezat (vím dobře, že je tam obrubník a jen blbec by ho v poslední vložce trefil). Trefil jsem ho! Lehce to brnklo a v dalších zatáčkách očekávám prázdné pravé přední kolo a hodně zpomaluji. Auto ale funguje normálně a tak se po výjezdu z lesního retardéru dostáváme do původního tempa. Máme radost, že to jede a krátce na to už Pavel kvičí radostí a hladí palubní desku Oktávky už před poslední zatáčkou. S tou se já ještě trochu peru, ale za pár okamžiků je cíl šťastně za námi! Následuje náš obvyklý rituál – Pavel sedá za volant a jede na cílovou rampu. Hezky si to užívá a já mu to moc přeju! Příprava auta v podání obou Pavlů byla letos příkladná a odměnou i záplatou na loňskou ránu jsou letošní výsledky.

V cíli zvu všechny na dobrou večeři do hospůdky našeho světelského talismana (pana vedoucího Jenčíka) a to včetně promrzlých Dudových, kteří odvádí dokonalou práci a za jejich výkony a odvahu na vložkách je upřímně obdivujeme. Skvělou atmosféru ve Světlé ještě navíc podtrhuje suprové vyhlášení ve světlech reflektorů a s defilé mažoretek! Odjíždíme spokojeni, ačkoli 5.místo v absolutním hodnocení jsme nevybojovali, ale dnes to bylo mimo naše možnosti…. Za 14 dnů nás čeká Nostalgie rallye, pak o týden později Humpolec a začátkem listopadu  Rallye Střela. Ale už nyní je čas na hodnocení letošní sezóny a přípravu strategie na příští rok.

 

 

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

 
 
Konec dobrý, všechno dobré.
 
 
Českobudějovická rallye 2010 byla pro nás velkou neznámou. Nikdy jsme tu nic nejeli a nikdo nevěděl, co nás bude čekat. Už při najíždějí tratě jsme měli pocit, že jsme měli přijet raději s formulí, protože na všech 3 vložkách byly rychlé úseky s překrásným asfaltem, na což fakt nejsme zvyklí.
 
 
Ale na obranu stavitele trati musím přiznat, že při třetím průjezdu jsme už trati docela přišli na chuť a jediné slabé místo byl závěrečný průjezd lesem na třetí vložce, kde jsem to psychicky nevydržel a dvakrát jsem ubral plyn. Motor byl totiž vytočený do maxima, blikala kontrolka omezovače a měl jsem strach, že se motor potká….
 
Naše vystoupení na jihu Čech nebylo nijak oslnivé. Naši hlavní soupeři - kluci Kašparovi s Octavií nedorazili a vlastně se tím vzdali možnosti bojovat s námi o celkové prvenství ve třídě A 3 Volného poháru. Naštěstí je velmi dobře zastoupili Vaško s Novotným na BMW 320i, kteří obuli nové gumy a jeli jako z partesu. Poté co nám na 3. vložce nandali 5 vteřin jsme se konečně chytili a začali jet to, co umíme ve snaze nedělat chyby, ale přitom jet rychle. To se velmi vyplatilo, protože Černý s Bartošem na Subaru po chybě na 3. vložce velmi rychle stahovali ztrátu a v cíli skončili za námi o hubených 8 sekund. Ale vraťme se na úplný začátek.
 
Startovali jsme s desítkou na dveřích, takže se dalo předvídat, že nám soupeři namalují brzdné body. To ale moc nefungovalo, protože jsme vsadili na suché tvrdší Michaeliny a na studeném a mírně vlhkém asfaltu gumy moc nefungovaly. Druhý problém byly nové brzdové desky, které brzdí hůř než původní staré a naše auto nebylo tak pěkně jedovaté na brzdách, jako v předchozích soutěžích.
První vložku jsme dali hodně na jistotu, ale zároveň jsme si zkusili, že o moc rychleji to na studeném povrchu nepůjde.
To se ukázalo na druhé vložce, kde jsem špatne odhadl brzdný bod a netrefil se do odbočky z úzké cesty na širokou. Navíc se vloudila nějaká chyba do řídící jednotky a auto nechtělo odjet a dokonce mi zhasl motor. Nechali jsme tam dobrých 15 sekund, ale nakonec jsme odjeli a všechno poté fungovalo až do konce soutěže bez chyby.
 
Na třetí vložce byly dva vytažené retardéry mimo silnici a před i za nimi byly hluboké škarpy. Hodně jsme je prodávali, abychom neublížili autu a nechytili penalizace. Třetí vložka byla až na závěrečný úsek dokonalá a jak bylo vidět na vyhlášení výsledků, líbila se bez vyjímky úplne všem. Obsahovala úzké cesty lesem s rychlými zatáčkami, krásný šotolinový padák, kde se jelo přes horizont pravou odklopenou zatáčkou do levé klopené, následoval úžasný protahovák levé a pravé zatáčky, rychlý průlet obcí a na konci retardér s výjezdem na pěkný asfalt - to byla lahůdka, kterou jsme si užívali.Navíc začaly fungovat správně gumy a tak se dalo s autem zrychlovat. Nijak úžasný čas jsme ale nezajeli.
 
V servisu po třech vložkách jsme auto zkontrolovali dolili benzín a vyrazili do druhé třetiny soutěže. Pořadatel nechal před námi i po seskupení 3 - minutovou díru, která málem způsobila našemu šéfmechanikovi Pavlovi infarkt. Byl se totiž podívat na první vložce. Všechna auta jela pravidelně po minutě a když jsme měli přijet my, 3 minuty nic. Jak nám pak vyprávěl v servisu, honily se mu hlavou nejčernější myšlenky a možná i vzpomínky na loňskou Nostalgii, po které jsme měli auto na krupici. Ale jeho agónie trvala naštěstí ´jenom ty 3 minutky, po kterých uslyšel staccato naších čtyř válců  z toho každý osazen 5-ti ventily… no prostě krasavice a poté, co jsme zmizeli v prachu, ozvala se rána - to mu spadl kámen ze srdce!!!
 
Na 4.vložce ve sjezdu v úzkém lesním retardéru jsem nemohl dobrzdit do pravé zatáčky, no protože levá kola byla na louce. Spolujezdec Pavel mi začal strašně sprostě nadávat a to jsem totálně vypadl z konceptu. Vložku jsme dojeli nijak odvázaní z předvedeného výkonu, nicméně auto čím dál lépe reagovalo na povely, prostě sluníčko ohřívalo silnici a gumy fungovaly čím dál lépe.
 
Sedmou vložku jsme zajeli na desetinu shodně, jako při předchozím průjezdu. To je docela rarita, ale zároveň ukázka toho, že zrychlovat už nešlo.
Nejkrásnější vzpomínku budeme mít tentokrát na poslední vložku, kde jsme to opravdu dali podle svých představ a schopností, krásně jsme si ji užili a výsledný čas nás mile překvapil.
 
Podtrženo sečteno - třetí vítězství ve třídě nám zajišťuje jisté vítězství v letošní sezóně mezi dvoulitry a to ještě před poslední soutěží ve Světlé. Zbývá tedy pokusit se o posun v absolutním hodnocení, kde jsme zatím 6. a stejné absolutní umístění si odvážíme i z Budějovic.
 
Příští víkend bychom chtěli odjet soutěž RC - Malé Monte Chříč.
 
 
 
 
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
 
 
 
 
 
 
 

Rallyesprint Hořovice2010

 


Když posádku pokaká štěstí….

Hořovický podzimní sprint skropil noční déšť a všem bylo jasné, že po ranním startu okolo osmé hodiny bude trať minimálně první vložky zcela mokrá. Před startem marně hledám v servisní zóně TOI TOI útulek a pumpař odnaproti mi s úsměvem sděluje, že záchod jsme rozbili už včera, tak řeším předzávodní ranní tlaky v mokrém pichlavém křoví…Koukám na zamračenou oblohu a zdravím kamaráda, který v pátek odešel do nebe. Musíš nám dneska drochu pomoct, Mirku, aby auto bylo v cíli celý!

Startujeme na starých mokrých gumách po panu Donátovi za plejádou myšáků, tak se dalo navíc čekat vytahané bahýnko z krajnic. Hned po startu první vložky na mne Pavel křičí: „SKLO, SKLO!!!“ Zprvu mi vůbec nedošlo, co se děje, až po chvilce si uvědomuji, že myslí mokrý lesklý asfalt, po kterém jede studená závodní guma jako po ledě. Vyvedlo mne to z konceptu a bylo mi jasné, že tuhle vložku musíme „prodat“. Po hezké partii úvodních rychlých zatáček vjíždíme na kilometrovou rovinu. Po rozsvícení kontrolky omezovače otáček řadím z 5 na 6, ale otáčky motoru jdou dolů a auto v mírném kopci zpomaluje. Dochází mi, že náhradní převodovka, kterou jsme na Hořovice namontovali, má hodně „těžký“ stálý převod a že to prostě motor“ neuveze“.  S jistotou projíždíme pravý vracák obklopený diváky, kteří s napětím čekají, kdo to první zahodí do hluboké škarpy na výjezdu z pravé kosy. Dvoukolka nám z výjezdu nechce odjet, kola hrabou a musím dlouho držet jedničku, abych jí dotočil a dvojka měla dostatek rychlosti na další zrychlení .Na pětku vjíždíme do lesa a v dálce proti nám běží pořadatel se žlutým praporem. Je nám jasný, že auto před námi je asi v lese. Zpomalujeme a proti nám jde docela vysmátý Robert Bezouška a mává, ať jedeme dál. Pavel mne ale zastavuje, ať počkám, jestli i ta holka vyleze z myšáka, který leží na střeše kolama nahoru. Jen to dořekl, vylezla a vypadala úplně zdravě! No sláva! Je nám jasný, že závod je přerušený a volně dojíždíme do cíle prvního testu.

 

Druhá vložka za Zbirohem patří mezi naše oblíbené, ale s dvoukolkou jsme tu ještě nejeli. Náš hořovický miláček – vedoucí vložky Míra Brothánek nás upozorňuje, že na odbočce pod lesem jsou na silnici „sra…ky“.  V lese je vlhko a ve druhém vracáku jdeme málem do hodin. Mám ruce zapletené jak vánočku, ale se štěstím se mi daří auto udržet ve správném směru po silnici. Snažíme se bojovat o dobrý čas, ale pořád myslíme na to, že musíme dnešní soutěž hlavně dojet.

 

 

 

Na přejezdu ke třetí vložce nás staví Policie,  ale stačí jim vidět naše SPZ s R-kami a pouští nás dál.

Před třetí vložkou přichází první velký šok. Chci nastartovat, ale jen pohasnou kontrolky a nic se neděje. Jsem tu sám, protože Pavel odešel do časovky píchnout kartu. Vybíhám tedy dozadu a prosím soupeře, ať mi pomohou Oktávku roztlačit. Chudáci tlačí snad sto metrů, auto vždycky slíbí, ale motor vždycky chcípne. Nakonec motor naskakuje, otírám si studený pot z čela a křičím DÍKY !!!! za odbíhajícími soupeři, kteří s jazyky na vestě a možná i se spoustou sprostých nadávek na mou hlavu odcházejí ke svým autům.

Kromě polohodin v retardéru u balíků slámy se nám nic zajímavého, co by stálo za pár řádků na této ploše, nestalo.

  

V servisu se snažíme poruchu startéru odstranit, ale není co, auto startuje jako víno. Svítí sluníčko a přezouváme na suché Micheliny. V krátké servisní  pauze navštěvuji našeho největšího soupeře Jirku Kašpara, který dnes jede poprvé s novým spolujezdcem a vyzvídám, jaké jedou časy. Podle očekávání jsou na úvod rychlejší, ale proti očekávání nám dávají docela hodně – okolo 5 sekund na vložku. Říkám to Pavlovi a shodujeme se na tom, že na vině je těžký stálý převod, který nám dnes neumožní využít naplno potenciál našeho auta. Ale na suchých gumách je Oktávka  mnohem jistější jak v zatáčkách,  tak i na brzdách, takže nic nevzdáváme a jedeme vybojovat druhou třetinu hořovické soutěže.

 

Čtvrtou vložku jedeme opatrně a zkoušíme, jak suchá Michelina pobere vlhko v lesních pasážích. Při pohledu na časy čtyřkolek v cíli vložky je nám jasné, že dneska je moc zlobit nebudeme a musíme se soustředit na boje v naší třídě A3.

Na 6. vložce mám hned po startu problém se zařazením čtyřky a zjišťuji, že řadicí páka se nevrací do středové polohy.  Dojíždíme do cíle s pocitem že na vítězství ve třídě to dneska určitě nebude.

V servisu doléváme olej do převodovky a snažíme se řadící kulisu uvolnit. Nedaří se a tak odjíždíme na sadu posledních 3 vložek s odhodláním dojet soutěž do cíle. Průběžně jsme na  cca 8. místě absolutně a druzí ve třídě. Alespoň tak to vypadá podle skvělého výsledkového servisu Machova doprovodu, který má k dispozici časy všech soupeřů. Časy krásné modré Machovy Pumy však jsou o dost horší, než naše. Je nám to líto, protože jsme čekali, že nové tlumiče kluky zrychlí a nebudeme se prát jenom s Kašparovou Oktávkou.

Sedmou vložku jedeme s nasazením, ale šlapu spojku, abych skříň co nejvíce pošetřil. Zdá se mi, že to všechno vychází, ale nájezd do posledního retardéru je ze zatáčky. Máme hodně našlápnuto, brnkáme o krajnici a v tom mi sklouzává noha z brzdového pedálu. Než stačím vrátit nohu na pedál brzdy, je pozdě, vrážíme do prostředních gum a penalizace je jasná. V duchu si přehrávám ranní slova Pavla – „ten laminátový předek je hrachovina, jsou tam hned chladiče – dáš retardér a končíme…“ Periferně vnímám, jak Pavel sklání hlavu a myslí si něco o debilech, co nemají co dělat v nově nalakovaném závodním autě….. V cíli vložky stojí s kouřícím motorem myšák  Poláka Danysze a o kousek dál žluté BMW Urbanowicze. Oba zřejmě byli v absolutním pořadí před námi. A tady skončili. Po chvíli nás znovu staví hlídka Policie. Měřili nás radarem, ale jeli jsme 40, protože nás pořadatelé na měření upozornili. Dávají mi dokonce dýchat do přístroje, ale to jedno večerní pivo jsme už dneska minimálně 5x vypotili. Možná jsem si klidně mohl dát Tulamorku s Honzou Vlčkem a panem Kebortem na tradiční večerní siestě před soutěží.

Policisté se vyptávají, jakou soutěž jedeme. Tvrdíme jim, že rallyesprint Hořovice, nějak se jim to nezdá, ale pouští nás.

Předposlední vložka je boj s řadicí pákou. Musím vracet řazení silou do středové polohy a vůbec si jízdu neužíváme. V cíli vložky přichází druhá pohroma. Nejde mi vyřadit jednička a když se mi to nakonec podaří, nemohu následně zařadit vůbec nic. Necháváme se odtlačit ze STOPKY a verkluji s pákou, abych něco zařadil. Daří se mi pouze zpátečka. Pouštím tedy auto z kopce dolů a snažím se zařadit jedničku. Pavel mezitím už sbalil noty a zuří!!! Sjíždím pomalu z  kopce dolů a říkám si, že přeci tuhle soutěž musíme dojet! V Radouni jsme nic nevzdali, bojovali až do konce a vyplatilo se! Tak dlouho vrklám pákou až tam jednička padne! Chci auto otočit, ale není kde. Musím jet tak dlouho, až najdu vjezd na pole. Tam ale musím zacouvat a opět nemohu zařadit jedničku. Ale milá zlatá, resp. žlutá si dává říct a tak po 10 minutách zdržení odjíždíme směrem k poslední vložce. Ve Zbirohu potkáváme BMW Šmahela, který na nás hrozí! No padesát jsme jet nyní fakt nemohli….. Přijíždíme do časovky přesně na svojí minutu….

 Poslední vložka je boj s řadicí pákou, ale do cíle vložky dojíždíme a opatrně i do cíle soutěže. Štěstí bylo dneska na naší straně!!!!  Díky Mirku!

Je z toho 10. místo abs. a druhé ve třídě, což je skvělé! Udržujeme si průběžné první místo ve třídě, ale Jirka Kašpar snížil náš náskok.

Gratulujeme soupeřům, děkujeme Dudům za hezké DVD z minulé soutěže a při uzeném kuřecím stehýnku se dozvídám, že bráška vyhrál závody do vrchu v Lanškrouně a má velice blízko ke druhému titulu absolutního mistra republiky, který nakonec opravdu získává dalším  vítězstvím v neděli….  

Před vyhlášením výsledků řešíme s Pavlama taktiku na příští soutěž v Českých Budějovicích. Je to pro nás velká neznámá, nikdy jsme tam nejeli. Bude to ještě hodně  zajímavý závěr letošní sezóny.

   
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

 

Radouňská rallye 25.6. – 26.6.2010 – nečekané zauzlení z pohledu JSC racing – Jiří Svoboda – Pavel Adámek – Pavel Alenka
 
 
 
 
 
 
 
Když jsme si večer při slavnostním vyhlášení třídy A3 šli pro zlaté věnce, říkal jsem si, že ten mazaný moderátor se mně zeptá, jak se nám líbila noční etapa. A na co myslíte, že se mně zeptal??? Jak se nám líbila noční etapa!!! Nenávidím noční etapy. Jedou se vždycky na začátku, člověk měsíc nejel rychle, není nic vidět, všude lítá nějaká divoká zvěř (však tam klucí Vaško s Novotným s bílým BMW vzali jelena na zadek a celý druhý den dýchali ozón z jeleních bobků ukrytých v útrobách přední masky- no ale byl to ozón stimulující, protože dali v A3 bednu!!!) a když se na Vás ještě přijedou podívat vzácní hosté, vždycky se něco posere…
 
 
 
…noční etapy by se mi líbily na konci celé soutěže, kdy už máme auto plně pod kůží, máme projeté vložky ve dne a v noci by se mohly povést zajímavé posuny v pořadí. Letos nám ale naštěstí v Radouni dali možnost jet nejprve ty noční vložky ještě za světla a za to děkujeme, a vlastně děkujeme za krásnou, těžkou, místy dost rychlou, ale jinak fakt úplně dokonalou rallye, která nabídla úplně všechno, co milovníci rallye ctí: nádherné protahováky ve Střížovicích, divácky oblíbené „kosy“ (zatáčky s malým poloměrem úplně zpátky), šotolinku, travičkové příkopy, horizonty, kde to skáče, dokonalý asfalt v Horní Radouni a ve Vlčetíně,  obávanou hráz rybníka ve Střížovicích, kde ale byli připraveni potápěči, kteří prý měli dokonce náhradní dýchací přístroj (abychom si mohli v té 4-metrové hloubce dýchnout), okruh – boží spojení rallye a kontaktního závodu, také přišel krátký deštíček a pro úplnost chybí jmenovat ta proklínaná noční etapa.
 
 
 
Ale abych také mluvil trochu pravdy a vysvětlil ty vzácné hosty: Tak ta pravda je, že noční etapy milujeme, protože jsou těžké na orientaci, odhad brzdných bodů, můžete hodně vydělat, ale také hodně ztratit. Nám se v Radouni povedlo v noci hlavně to druhé – hodně, ale fakt hodně ztratit. A ti vzácní hosté??? Brácha Milan, který měl zrovna ve svém závodním programu volný víkend a přijel nám dokonce do nočního meziservisu umýt přední okno, a bratránek Luděk Měkuta, který je závodníkem snad nejdéle ze všech, co dneska brázdí rychlostní tratě, tak ten nám i s bráchou pomáhal  po noční části soutěže rovnat srolovaný přední blatník a nárazník Oktávky.
 
 
 
 
 
 
 
Určitě si zaslouží, abych se vrátil k těm potápěčům. Při rozpravě nás poučili podobně, jako když jednou za rok odlétáte na dovolenou a letušky Vám v letadle vysvětlují, jak nasadit masky a jak nafouknout vesty až ve vodě, když jste předtím, spořádaně opustili letadlo nouzovým východem na křídle. Nutno ještě podotknout, že letadlo přistálo v moři po zásahu kulového blesku a vlny měří 5 metrů. Tak nějak jsme si připadali na té rozpravě. Cituji: „když se Vám zadaří a spadnete s autem z té hráze do vody, neopouštějte auto, dokud nenateče plné vodou. Předtím se odpoutejte, vypněte interkom a kameru, můžete stočit okénka, aby voda rychleji a lépe natekla do auta. Počkejte, až připluje potápěč, ten Vám dá dýchnout z náhradního přístroje a vytáhne Vás na břeh“. To další si už domýšlíme – tam z Vás vylejou vodu a udělají masáž srdce. Dýchání z úst do úst Vám udělá potápěč s pěticentimetrovými vousy a když poprvé dýchnete, nasajete hořkou pachuť z jeho úst po požitých lihovinách z blizkého alkoholového velkokombinátu FRUKO SCHULZ v Jindřichově Hradci. Po prvním otevření očí uvidíte ústa, kde zuby připomínají noty na buben a než sebou znovu praštíte o zem, vyklouzne Vám z nohavice úhoř (pro jednostranně zaměřené milovníky rallye vysvětlím, že úhoř je had, který žije na dně v rybníku ve Střížovicích…..).
 
Tak to bylo trochu prózy pro noční čtenáře na netu a teď už jen fakta.
 
Pořídili jsme si novou světelnou rampu s xenonovými žárovkami, udělali nový výfuk a s tím jeli si to všechno užít do Radouně. Ale začátek soutěže bylo velké trápení. Začalo to tím, že jsem vůbec nemohl nasadit přilbu na hlavu. Buď se mi nafoukla (zřejmě vědomostmiJ), nebo spíš to bylo tím, že jsem si nechal ostříhat vlasy kolem uší. Přilba ne a ne klouznout přes uši na hlavu, vždy se mi uši skrčily a neslyšel jsem pokyny spolujezdce ze sluchátek. Po několikaminutovém boji byl ale kyblík na hlavě a na denní etapy jsem si raději přivezl z domu okruhovou kuklu, po které pak už šla přilba na hlavu obstojně.
 
Hned po startu první vložky křičím na Pavla, že ho neslyším, ať zesílí interkom. Poslechl, ale zesílil to tak, že mi to řvalo do uší a skoro jsem mu nerozuměl. Nějak jsme se protrápili do cíle, nový výfuk hřměl tak, že nás bolely bubínky. Čas v cíli byl za očekáváním.
 
Druhá vložka vedoucí přes Radouně byla pro nás v noci zakletou. Nejprve se mi podařilo v pravé kose v Horní Radouni zaklesnout plastový spojkový pedál pod doraz na podlaze, takže jsme museli zastavit, vylezl jsem z auta a na několik silových pokusů jsem pedál zpod dorazu vyprostil. Naskočil jsem do auta, ani se nestihl připoutat a jeli jsme. V zrcátku jsem uviděl světla Oktávky bří Kašparů, tak nám bylo jasné, že jsme stáli skoro minutu. Ono hlavně jsme netušili, co se vlastně stalo, protože spojkový pedál v té tmě zmizel na podlaze a nešlo ho najít.
 
 A při druhém průjezdu touto vložkou jsem neskutečně zachyboval v pravé kose na vjezdu do okruhové vložky. Prostě jsem tu odbočku skoro přejel, protože ty nové xenony sice svítí , že máte světlo jako ve dne, ale jen rovně před auto a za roh nevidíte lautr nic. Auto na štěrku při vjezdu do kosy nezatočilo a když jsem navíc zašlápl brzu, hupli jsme jak prvňáci z rallyové základky do půlmetrové škarpy. Ven to nešlo, dvakrát nám vypadla zpátečka, ale nakonec pomohli diváci a vytlačili nás. Nechali jsme tam poctivých 20 sekund. Výsledkem našeho nočního snažení byly bolavé uši z nového výfuku, 19. Místo absolutně a 6. Ve třídě. K tomu neúspěchu je potřeba dodat, že jsme také prokaučovali taktiku. Kolem Radouní se honily mraky, v nedalekých Budějovicích prý pršelo, tak jsme obuli na zadek auta mokré gumy a další dvě mokré dali do kufru s tím, že když sprchne, vyměníme si přední kola někde na přejezdu a všem to v noci na vodě ukážeme, jako vloni s Celicou, kdy v noci lilo a lilo. Ale kočka není pes a vloni není dnes. Z oblohy tentokrát nic nespadlo a my jsme se trápili s měkkými pneu na zadku a těžkým nákladem v kufru. K jezdecké chybě na 4. Vložce možná přispěla i únava po celotýdenním pracovním shonu, před startem soutěže jsme ještě prodávali firemní auto a nějak to prostě bylo všechno přešponované a nechápu, když spolujezdec křičí „kroť to, kroť to, prodej to, vole, brzdi“, že to tam dám úplně vedle…..
 
Spát jsme jeli domů poté, co jsme narovnali poničený předek auta a mechanik Pavel slíbil, že brzo po ránu namontuje starý koncový díl výfuku. Taktika na den byla jasná. Pořádně se vyspat a zítra bude hezky, tak tahat a tahat a zkusit ztrátu na největší soupeře vymazat. Bylo to ale hrozivých 73 sekund na Kašpary a 63 na Macha.
 
Nejrychlejším jezdcem po noční části je zatím Kalda před Siklem, tak nějak to asi všichni očekávali, atakoval je Klemič s Magdou, ale ten se postaral na 3. Vložce o nejtěžší ránu letošní Radouně a vypadl. Hodně vpředu jsou dva Poláci a Černý na modrém Subaru, první desítku okupují i radouňáci – Michálek se Swiftem a Karásek se škodárnou z roku raz dva (asi tak 1970, to on ještě chodil po houbách…. J). Vpředu se drží i další skoro místní a naši kamarádi – Vilímek s Popelkou na devítkové myši.
 
Ráno jsme přijeli fit a s odhodláním bojovat. Od první vložky jsme stahovali ztrátu na vedoucí bratry Kašpary po 3 až 6 sekundách. Druhému Machovi s Pumou jsme dávali ještě o pár sekund více.Oba naši největší soupeři jeli celou soutěž bez větších chyb a tahali statečně! My jsme si skvěle užívali to, že se zase slyšíme a druhým zážitkem bylo honění myši po okruhu. Totiž do 7. A 10. Vložky jsme startovali těsně po průjezdu Dvořákova Mitsubishi EVO 9, co měl na zadním kufru nápis BU, BU, BU. My se ho však nezalekli a pokoušeli se jej dojet a předjet. Povedlo se jenom to první – dojet ho, ale ten pocit přímého kontaktu se soupeřem, který ve mne dřímá od dob závodění v motokárách, ten nás hnal do soubojů a snahy předjet myš na brzdy, ale tenhle pocit jsem měl jen já, Pavel mně zkoušel umravnit slovy – „nech ho bejt, nepustí tě!!!“….. Jezdec BU,BU se nedal, jel úplně čistě ideální stopou a později nám v časovce řekl, že o nás vůbec nevěděl, protože koukal hlavně dopředu.
 
Před 9. Vložkou začalo pršet. Zářili jsme radostí, že nám nebe dává příležitost smáznout soupeřům více jak 3-5 sekund na vložce. Opak byl ale pravdou. Soupeři tahali statečně a my jsme si uvědomili, že s Oktávkou jsme na vodě ještě nejeli a proto jsme se drželi dost „při zdi“. Překvapení se nekonalo.
 
Před poslední okruhovou vložkou jsme věděli, že už jsme se propracovali do první desítky absolutně a zdolali ze všech sil a skvěle bojujícího Macha, tč. druhého ve třídě A3. Na bratry Kašpary jsme ztráceli okolo 20 sec a to už v jedné vložce stáhnout nebylo reálné. S druhým místem ve třídě jsme se cítili být spokojeni, když v cíli poslední vložky přišel šok! „Jste první, Kašparovi vynechali jedno kolo na okruhu a dostali 8 minutovou penalizaci“ – hlásil nám místní pořadatel. Zpočátku jsme z takového darovaného vítězství neměli radost, ale při vzpomínce na naše poslední smolné starty v Radouni v minulých letech a po anabázích z noci jsme to přijali jako satisfakci za to všechno a zase nás jednou pokakalo štěstíčko! Kašparových nám je líto dodnes, ale takový je sport a tak těžká je rallye. Můžete jet na limitu, bez chyb a pak v úplném závěru možná z předčasného opojení úspěchem přijde blesk z čistého nebe a vše co jste měli takřka na dosah je v pytli….
 
Po třech odjetých soutěžích se ujímáme průběžného vedení ve třídě do dvou litrů a v absolutním pořadí to také není špatné – zatím jen odhadujeme 4. – 6. Místo absolutně. Nejhorší výsledek se na konci sezóny škrtá, ale my jsme před 4 roky prohráli ve Volném poháru na jedno hloupé ustanovení pravidel, které je tam dodnes (že v případě rovnosti bodů rozhoduje lepší umístění na první soutěži L), takže naplno musíme jet až do konce sezóny, není prostor na vymýšlení taktik….Podle toho, že soupeři z modré Pumy nepřišli na slavnostní vyhlášení , usuzujeme, že budou přes léto hodně zbrojit a na podzim mohou ještě hodně zamíchat karty letošního poháru. I my máme připravené nějaké drobné nápady na zrychlení autíčka a nesmíme spát na vavřínech!
Po zrušené Železné rallye se budeme připravovat na září, kdy se zlomí sezóna do druhé poloviny.

  

 

 -------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

 

 

XIII. Rallye Posázaví – Memoriál ing. Karla Švece , 29.5.2010

 

Celý týden před soutěží propršel. Připravili jsme si několik variant mokrých a polosuchých pneumatik, ale na auto jsme namontovali novou sadu Michelinů. Při tradiční páteční zkoušce auta jsme však jednu novou gumu zničili – prostě jí nebylo přáno zažít rallye. Protože jsme neměli rezervní, musel jsem ještě večer jet 100 kilometrů pro další a pro jistotu jsem vzal celou druhou sadu. Kdo ví, kolik závodní gumy stojí, ten mi uvěří, že místo letošní dovolené u moře budeme nejspíš grilovat vuřty na zahradě za domem.

Sázka na nové suché Micheliny však vyšla na 100%. Už na první zkoušce Lípa - Štoky jsme odjeli všem soupeřům ve třídě, kromě Němce s vrtulníkem (tak jeho Golfa nazývá někdejší vicemistr Posázaví – Pepča Vaků). Zdeněk Němec však evidentně neměl svůj den. Před startem do druhé zkoušky byl nervózní a neustále něco osahával pod přední kapotou Golfu.

Druhou vložku Stříbrné Hory - Pohled známe z minulosti a už s Celicou jsme na ní dokázali porazit všechny soupeře, včetně v té době téměř neporazitelného Rudy Kohouta. Je rychlá, technická a místy hodně srdcová. Nasadili jsme vysoké tempo, ale v nejvyšším bodě vložky byl čerstvě vytahané kamení a kus dál trčel ze škarpy hodně pošramocený Němcův Golfík. Klucí chodili kolem a ukázali nám, že jsou OK, tak jsme bez zastavení pokračovali do cíle. Čas nám ale ředitel soutěže anuloval s tím, že nám přidělí shodný čas z dalšího průjezdu vložkou. Rádi jsme souhlasili, protože Němcova havárie nás vyvedla z tempa a věřili jsme si na lepší čas v cíli. To se druhým průjezdem potvrdilo, ale nepředbíhejme událostem. Na 3. Vložce ve vracáku v Lučici se nám zasekl plný plyn (pedál plynu zůstal zaklíněný za dorazovým šroubem). Abychom auto zpomalili, museli jsme vypnout odpojovač. Protože jedeme s posilovačem brzd, nešlo auto ubrzdit, takže s vypínáním odpojovače jsme dohrkali do cíle. Pěkně naštvaní, protože jsme si mysleli, že soupeři nám nadělí nejméně půl minuty a to už do cíle soutěže nestáhneme. Ale štěstí stálo opět na naší straně, soupeři nemají Posázaví tak pod kůží, jako my, a nabídnutou výhodu nevyužili. Porazili nás na této vložce, ale jen o několik sekund.

V servisu jsme auto nechali zkontrolovat a mírně změkčit na tlumičích. Druhá sada rychlostních testů se nám povedla a dále jsme se zrychlovali a hledali hranice možností při brždění do retardérů a při průjezdech zatáčkami. Auto fungovalo skvěle, jen máme pocit, že ve velkém vedru ztrácel motor výkon. A na 5. vložce jsme málem nestihli časovku, protože jsme si dovolili jet tankovat k pumpě.

Do poslední sady vložek jsme startovali s vědomím, že vedeme třídu téměř o minutu a celkově jsme 5. obrazně daleko široko nikdo před námi ani za námi. Mohli jsme si vložky užít bez zbytečného riskování a tak se také stalo. A na místě, kde vloni tragicky havaroval Karel Švec, jsme mu symbolicky poděkovali za to, že nad námi všemi drží ochranou ruku!

Na bedně jsme si po delší době užili sprchu  šampíkem a z Brodu odjížděli s pocitem, že s Oktávkou už nacházíme společnou řeč….

Posázaví 2010 za krásného počasí bylo velmi rychlé a přesto že jsme odpůrci zpomalovacích retardérů, přimlouvali bychom se na některých místech do příštích let  za další, i když paradoxně jak vloni, tak i letos došlo v retardérech k nejtěžším haváriím. Tak babo raď!!!

Nyní nás čeká testování 12.6. do poháru K4, kde bychom si to letos alespoň jednou chtěli zkusit mezi velkými kluky….


Vzpomínka na Karla Švece              www.youtube.com/watch 

 

   

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

  

 

 Rallye Hořovice 8.5.2010

Do Hořovic jsme přijeli sbírat zkušenosti. Na auto jsme obuli to nejlepší ze starých pneumatik, znovu jsme zkontrolovali nastavení podvozku a nastavili tlumiče do výchozích hodnot. Poté, co jsme dokázali přemluvit pořadatele, že můžeme v soutěži jet s převozními značkami, polepili jsme auto našimi sponzory, kteří nám sice žádné peníze nedali, ale více, či méně nám nějak pomáhali s přípravou a opravou auta.

Večer jsme šli na večeři k Zelenému stromu, kde tou dobou pravidelně popíjejí naši kamarádi a pořadatelé rallye, ale tentokrát to bylo slabší, vydržel jenom Honza Vlček, ale také ne moc dlouho, tak jsme také brzo zalehli a pořádně se vyspali na první bodovanou soutěž sezóny 2010.

Ráno bylo docela chladno a tak jsme měli určité problémy Oktávku rozchrchlat. Ale povedlo se a ze slavnostního startu jsme vyrazili na první vložku. Odstartovali jsme statečně, ale hned v sériích levých zatáček se auto nepříjemně rozskákalo a nebylo snadné jej udržet v přímém směru. Mně to dost vyděsilo a ve snaze neublížit autu jsem notně slevil a snažil se vložku spíš protrpět, než si ji užít. Ve stoupání v pravém vracáku tekla přes silnici voda, tak to nás také rozhodilo, když se utrhl zadek auta a ne a ne se znovu přilepit. Čas v cíli nic moc, ale vzhledem k chování auta jsme vůbec byli rádi v cíli.

Druhá vložka měla lepší povrch, takže auto nebylo tolik zrádné. Třetí vložka se ale jela po stejné trati, jako první, tak jsme ji prostě projeli a těšili se do servisu, kde jsme nutně museli podvozek změkčit. Upravili jsme útlumy na tlumičích a přendali stabilizátory přední nápravy na mokro. Jízdní vlastnosti se výrazně zlepšily, ale jen na rozbitých úsecích. Na dobrém asfaltu se vlivem měkkého předku utrhával zadek. To se nám málem vymstilo v pravé zatáčce v Neumětelích, kde naši krizovku natočil Štěpán Koubek. Šli jsme bokem přímo na zelená vrata a mechanik Pavel Alenka už se chytal za hlavu, když to na vlastní oči viděl v přímém přenosu. Ale smůlu jsme si vybrali vloni a tentokrát jsme měli štěstí. Zadek se na krajnici chytl, možná i tím, že jsem neztratil hlavu a přidal plyn. Lehce jsem se přitom orosil, ale další kilometry už jsme jeli s jistotou. V dalším servisu jsme vrátili stabilizátory zpět na suchý režim a auto se i díky pěknému počasí začalo dobře řídit. Staré pneumatiky si vzpomněli na svoje lepší roky a začaly jakž takž fungovat.

Poslední sadu 3 vložek jsme si již začali užívat a v součtu časů jsme sice jen o vteřinku, ale přesto porazili pozdější vítěze třídy bratry Kašparovy. Důležité ale bylo, že jsme postupně začínali autu věřit a našli způsob, jak zrychlit – prostě bylo nutné držet plyn nadoraz a počkat s řazením na kontrolku omezovače.

Výsledné druhé místo bylo pro nás úspěchem a 10. celkově jakbysmet. Ale to nejdůležitější už víme – jak nastavit podvozek!  Při loučení před hospodou v Tlustici jsme Kašparovým slíbili odvetu na Posázaví….

Jiříku taky by jsi se chytal za hlavu, kdyby jsi to viděl ze stejného úhlu jako já :-)))

  

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
 
 
Rallye Škoda Humpolec 1.5.2010
Krásná rychlostní zkouška údolím kolem Želivské přehrady v délce 14 km byla první výzvou pro nově postavený vůz. Začali jsme velmi opatrně, logicky chyběla důvěra k autu, navíc jsme měli obuté staré pneumatiky. Sotva jsme cca po 3 kilometrech první zkoušky rozhodli zrychlovat, začala klouzat spojka a do cíle jsme dojeli s vypětím všech sil a ve snaze spojku nespálit. Hned v prvním servisu se nám podařilo vymezit vůli spojky a ta začala normálně fungovat.
Cestou na start druhé vložky jsme auto vyzkoušeli – vypadalo to dobře- tak jsme chtěli ztrátu z první vložky smazat. Ve sluchátkách slyším povely Pavla – 10 sekund do startu – řadím jedničku, dávám plyn na 4 tisíce otáček – START – auto poskočilo, ale nejede…. Bylo nám to hned jasný – prasklá pravá poloosa.
Auto jsme zapřáhli na lano a odtáhli do dílny. Soutěž měla polední pauzu, tak jsme stihli prasklou poloosu vyměnit a přijet včas na start 3. Vložky – sice již mimo soutěž, ale auto jsme potřebovali důkladně vyzkoušet, protože již za týden nás čekal start na první soutěži Volného poháru – Rallye Hořovice.
3. vložku jsme projeli bez většího nasazení, ale hledali jsme brzdné body a učili se projíždět utažené retardéry, které se musely projíždět krokem. To správné svezení přišlo tedy až na poslední 4. Vložce. Motor jsme točili těsně k omezovači, brzdili co nejdéle, snažili se jet bez chyb, ale na dobrý čas. To se docela povedlo a tak nás mrzí, že se nám nepovedly záběry z On-Board kamery, kde nebyl slyšet spolujezdec a záběr neukázal náročnost trati. Dojmy z fungování auta však byly pozitivní, zatím nám ale chybí rytmus, rychlost a důvěra v nové auto…
   
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
 
Nostalgie Rallye Kramolín 26.9.2009
V minulosti jsme tu s Toyotou 2x zvítězili a s novým autem jsme rozhodně nechtěli hrát roli statistů. Bylo nám však jasné, že se budeme učit jezdit s opravdivým závoďákem a rozhodně jsme netušili, co nás na první soutěži s Oktávkou čeká…
Hned po cca 3 kilometrech první rychlostní vložky nastalo rozčarování, když v levém vracáku se nějak pohnulo řízení a další kilometry jsme jeli ve velké nejistotě s volantem mimo středovou polohu. Další vložka – Švihovská patří mezi naše velmi oblíbené a moc jsme tu chtěli zajet dobrý čas. Ale auto do levých zatáček nechtělo zatáčet a měli jsme velkou krizovku, když  jsme v levé zatáčce ve sjezdu k viaduktu málem vyjeli mimo silnici a raději jsme zvolnili tempo. Problém na řízení jsme hledali hned při další zastávce v servisu – měli jsme podezření na povolený levý tlumič pérování. Jenomže pořadatelé udělali jenom seskupení , nechali nás půl hodiny stát na parkovišti a servis nám nepovolili. Pokračovali jsme tedy na osudnou 3. Vložku. Tam došlo z důvodu havárie Martina Šikla k přerušení závodu. Auto jsme si tedy zvedli na hever a dotáhli všechny šrouby na tlumičích. Jízdní vlastnosti auta se však nezlepšily a konec vložky jsme jeli už hodně volně. 300 metrů před cílem ve výjezdu z levé zatáčky auto neočekávaně zahnulo doleva a v rychlosti přes 100 km/h jsme vlétli do lesa. Letěli jsme přímo proti 3 silným stromům, ale ten první měl silné kořeny, které nás odhodily na ten 3. strom, do kterého jsme narazili levou přední částí. Po ráně následovala rotace auta zpátky na silnici. Otočili jsme se snad 5x a zůstali jsme uprostřed silnice bez levého kola a celého zavěšení. Část kola byla zapíchlá ve stromu. S Pavlem jsme se na sebe podívali a ujistili se, že jsme OK a vylezli jsme z auta. Pavel byl silně otřesený a stěžoval si na bolest břicha, lékařské ošetření odmítal. Já jsem měl naražený levý kotník a štíplou kůži na krku od spony přilby a tekla mi krev. Nebylo to nic vážného, vlastně jsme měli obrovské štěstí, protože auto opustilo silnici naprosto neovladatelné, nereagovalo na volant, brzdy ani plyn. Ve stejném okamžiku havaroval na začátku zkoušky Sitný s Nissanem a tak než stačila přijet sanita a pořadatelé, měli jsme auto za pomoci místních občanů naložené na odtahovce a vezli jej pryč z nešťastného místa.
Po letmé prohlídce bylo jasné, že musíme vyměnit karoserii a budeme-li mít štěstí, mohl by agregát Oktávky být nepoškozený. Detailní prohlídka poškozených dílů nakonec odhalila příčinu nehody. Jednalo se o konstrukční chybu zavěšení levé spojovací tyče, která byla namáhána ohybem a nakonec praskla v závitu spojovacího kloubu.
Tím skončila naše sezóna 2009 a začala anabáze se sháněním potřebných dílů. Shodnou karoserii jsme přivezli hotovou s rámem už v listopadu a postupně jsme řešili ostatní problémy. Motor s převodovkou nakonec opravdu ránu přežily bez újmy. Nechali jsme si vyrobit kompletní sadu tlumičů, přendali jsme přední brzdy z celiky a cca 3 týdny před Rallye Humpolec jsme převezli nově postavené auto k bráchovi Milanovi na geometrii. Tam jsme zjistili další konstrukční chyby zavěšení rejdových čepů a rozhodli se celé zavěšení předělat. Měli jsme to úplně nadoraz (také jsme ještě na poslední chvíli lakovali bojové zbarvení) a první zkušební jízdu jsme s autem udělali den před soutěží v Humpolci. Vše se zdálo být v pořádku, jen nám mírně dvakrát proklouzla spojka, což jsme svedli na necitlivou práci řidiče se spojkou.
   
 
 
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
25. 2. 2010
Osudová změna:
Když jsme v září loňského roku přivezli Kitovou Oktávku ze Železného Brodu, nikdo nechtěl věřit tomu, že po dlouhých létech strávených s Toyotou to myslíme opravdu vážně – přesedlat na jinou značku, ze čtyřkolky na dvoukolku, z hodného a spolehlivého auta na nevyzkoušenou variantu předělaného jankovitého okruhového auta na rallye.
 
Náš záměr však zrál delší dobu a celicu beztak čekala kompletní rekonstrukce, protože na tratích rallye jsme s ní strávili cca 7 let. Náhrada pro nás v nejsilnější kategorii A4 pro nás neexistovala, zejména z finančních důvodů.
Chtěli jsme však stejně rychlé auto, jaké byla Toyota a po několika poradách s mým bratrem Milanem, někdejším mistrem republiky v závodech automobilů do vrchu, s bratrancem Luďkem Měkutou (ten závodí snad už 50 let a má zkušeností na rozdávání) a nakonec i s bratry Kašparovými padla volba na dvoulitrovou Octavii.
První test nového auta jsme udělali na závodu KW Berg Cupu v Divákách, kde na starých gumách pokořila Octavia několik mnohem silnějších vozú a tak jsme plni nadějí vyrazili na první soutěž – Kramolín 2009.
  
__________________________________________________________________________________________________________
__________________________________________________________________________________________________________
 
 
Rozhovor s Jiřím Svobodou na RELY.CZ
 
 
vydal: Štěpán Koubek
zveřejněno: 22.3.2009, 17:40
 

Jiří Svoboda, jeden z předních  jezdců České hobby rally, jenž prohání po tratích bílo-červenou Toyotu Celicu, odpovídal na moje otázky.
 
Jak jste se k rally dostal a kam sahají vaše začátky ?
„Od svých patnácti let (rok 1976) jsem absolvoval první soutěže na motocyklu. Zaznamenal jsem dokonce úspěchy v rámci tehdejšího mistrovství ČSSR skončil jsem 2x třetí ve třídě. V osmnácti letech jsem začal jezdit soutěže s rodinnou škodovkou a v roce 1980 jsem vyhrál svji první mototuristickou rallye - tehdy to byla u nás velmi známá a slavná Perleťová rallye v Žirovnici. Velmi mne však v té době lákalo přímé srovnání se soupeři, což vedlo mé další rozhodování na závody motokár. Koupil jsem ojetou káru po Josefu Kopeckém. V roce 1985 jsem dokonce jeden závod vyhrál a tyto závody mi přinášely největší naplnění mých závodnických tužeb. Ale pak přišla vojna, po ní nástup do zaměstnání, rodina a rozpočet na závody nebylo možné utáhnout. Byl jsem nucen dát 13 let pauzu a v roce 1996 jsem opět usedl do závodní motokáry. Měl jsem však cíl vrátit se k automobilovému sportu, a proto byly motokáry ideální průpravou pro další disciplíny, které jsem chtěl později absolvovat. Velmi mi tehdy pomohl můj velký motokárový vzor - bratři Šimákovi z Prachatic."
„K rallye jsem se vrátil v roce 1997, ale zatím jen jako pořadatel zájmových rallye, ve kterých jsem většinou startoval jako předjezdec, nejdříve s Toyotou Corollou a od roku 1999 se svou první Celicou. V tom roce jsem také absolvoval okruhovou školu Jirky Patery v Mostě."
„V roce 2000 jsem se seznámil s jihlavským závodníkem Michalem Průchou a dohodl se s ním na několika startech s legendární Š 130 RS v závodech do vrchu. Jel jsem tehdy Brno, Náměšť a Ústí nad Orlicí, ale zbytek sezóny jsem už jezdil jako předjezdec rallye s Celicou (Horácká, Modřice,...)."
 
„V roce 2002 jsem koupil Národní formuli Škoda od Mistra ČR z roku 1997 plzeňského Šrámka. Tehdejší záměr byl absolvovat okruhové mistrovství a závody do vrchu společně s bráchou Milanem, který již měl v obou disciplínách zkušenosti. V Náměšti jsem však na mokré trati vyletěl ze silnice do meze a oprava formule udělala čáru přes rozpočet sezóny. Po sezóně jsem formuli prodal, protože jsem se rozhodl pro Volný pohár v rallye."

„V roce 2003 jsem od Karla Macka koupil sériovou Celicu Carlos Sainz z roku 1991, a poté, co jsem jí lehce obtiskl na zimní Rallye Monte Pacov o stodolu, začala její přestavba na závoďní vůz a dílčí úspěchy i neúspěchy s tímto skvělým autem. Původně jsem měl na sedadle spolujezdce Honzu Krejču - skvělého pilota veteránské Škody 110, ale před 5 lety jsme zkusili jet s Pavlem Adámkem a od počátku bylo jasné, že jsme dvojice, která si v rallye bude rozumnět. Pavel dokázal uklidnit můj styl jízdy a krotí mne v místech, kde by případná chyba byla na úkor dosaženého času. Také díky tomu můžeme šlapat na paty novějším autům v naší třídě a to nás baví."
 
„V soutěžích Volného poháru jsem se poznal s Rudolfem Kohoutem, který nám pomohl zrychlit naší Celicu a dosáhnout v roce 2007 na titul vícemistra Volného poháru."

„Vloni se mi splnilo hned několik závodnických snů, když mi můj brácha umožnil start s formulí 3 na závodech v Mostě a v Brně. Shodou náhod jsem v jednom mosteckém závodu dosáhl i na bednu! Svezl jsem se dokonce v srpnové mostecké Intersérii, což bylo úžasné splnění klukovského snu, protože na tento seriál závodů jsme s bráchou jezdili jako diváci od útlého mládí. Formule 3 mne opravdu moc bavila, ale letos s ní nepojedu, protože to je mimo moje finanční představy o investicích do závodění."

Jaký je váš rallyový sen ?
„Můj snad reálný rallyový sen je dojíždět s Celicou hodně vysoko v absolutním pořadí i soudobých vozů.
Zatím asi nereálný sen je naše účast s Celicou v Mistrovství republiky veteránů."

Kdo je vaším vzorem ?
„Nemám asi úplně jednoznačný vzor - jmenoval bych však jméno Waltr Rohrl, který mne svojí dravou jízdou nadchl při Rallye Vltava 1973 a na ten zážitek nikdy nezapomenu!
 
 
"  
 
Proč padla vaše volba právě na Toyotu Celicu ST185 GT Four Carlos Sainz ?
„Celica je srdeční záležitost a v základu úžasně spolehlivé a vděčné auto, příjemně se ovládá, když víte, jak se na ní musí. To mi sice trvalo dost dlouho, než jsem si jí ochočil, ale kdybych se jednou rozhodl jí vyměnit za nějaké novější auto, asi bych musel zatlačit slzu. Velkou roli hraje také sponzor - autosalon Toyoty z Jihlavy, se kterým spolupracujeme již dvanáct let, takže pokud by měla nastat nějaká změna, byla by to asi opět Toyota, možná opět Celica - jako veterán."

Kdy a kde dostala Celica nejvíce zabrat ?
„Nejtěžší havárii jsem měl v roce 2004 na Rallye Trophy v Pacově, po které to vypadalo, že ani nepůjde opravit a následky této havárie jsou na autě vidět dodnes. Nejtěžší krizovku se šťastným koncem jsme měli asi předloni ve Starém Smolivci, když jsem na příjezdu do levé zatáčky prošlápl v plné rychlosti brzdový pedál na podlahu a nic se nedělo. Dodnes nechápu, jak jsme tu osudnou zatáčku projeli, protože to odporuje fyzikálním zákonům a podezírám i anděly strážné, že byli v pohotovosti. Ale mnohem více krizovek jsem zažil v běžném provozu, ne vždy z vlastní viny. A nepatřím mezi závodníky v běžném provozu."
 
Nenapadalo vás někdy, že byste Celicu vyměnil za novější techniku ?
„Ano, už víckrát. Ale po zralém uvážení zatím nikdy ta zamýšlená změna nepřinášela zásadní uspokojení, co se týkalo pořizovacích nákladů a případného potenciálu možných výsledků. Tady v tom je Celica zatím bezkonkurenční a dnes už je to i tom vztahu mě a mého týmu k tomuto typu auta."
 
 
Jaký používáte rozpis a proč ?
„My používáme sedmičkový (7 je zatáčka na plný plyn bez ubrání, 1 je vracák o malém poloměru), protože nám vyhovuje. Jelikož jsme si ho sami vyvinuli a postupně zdokonalujeme, nedokážu hodnotit jiné typy rozpisů. Tak trochu to sedí i na kvalty, ale opravdu jen zdánlivě."

Nepremýšlel jste někdy o tom, že byste si udělal licenci a jezdil rally pořádané Federací automobilového sportu ?
„Ano, jeli jsme v minulosti 2 závody ČMPR (Pelhřimov a Prachatice), ale protože si myslím, že mezi hobby soutěžením a Mistovstvím republiky je velký rozdíl ve financích na provoz týmu, je to zatím hudba budoucnosti."

Jaké máte plány na letošní sezónu ?
„Letos jsem dostal pracovní nabídku od týmu K+K motorsport účastnit se jako kameraman závodů FIA GT1. Za tento tým letos bude startovat i bývalý jezdec F1 Karl Wendlinger. Záběry ze závodů budou vysílány na Nově ve studiu Formule 1. To je pro mne obrovská profesní motivace, takže pokud podepíšeme smlouvu se šéfem týmu panem Karlem Kubů, bude moje účast na soutěžích omezena na volné víkendy mimo seriál závodů GTéček. Určitě však objedeme některé, já doufám většinu ze soutěží Rallye Cupu i Volného poháru."
 
 
Děkuji vám za rozhovor a přeji hodně štěstí.  
 
Zdroj: Štěpán Koubek     
  
 
TOPlist